Zamyšlení na uměním a jeho rolí v současné společnosti
Pojďte na okraj, řekl. Bojíme se, řekli oni. Pojďte na okraj, řekl.
Přistoupili k okraji, on je postrčil... a oni letěli.
G. Apollinaire
Úvod: minulost žije
Jediné, co si pamatoval, jak míjel židli, bylo,
že přímo cítil, jak to nejintimnější,
nejbližší, zůstalo na oné židli...
R. Musil
„Objekty, které nasáknou a pak vydávají komplikované vůně osobností, se kterými
přišly do styku...“ (v případě výstavy židlí v galerii v Santa Monice v roce
1989 a krásně vypraveného katalogu autorů Amy Goestlerové a Alexise Smitha)
nás přece obklopují neustále. A čím „nasákne“ a co později „vydává“ takové plátno,
před kterým několik měsíců stojí malíř (se všemi svými intenzivními emocemi
a aspiracemi ve více či méně koncentrované mysli)?
Anatole France napsal (v předmluvě ke knize) již v roce 1888: „Jistá znalost
okultních disciplín je dnes nezbytná, abychom pochopili mnohá dnešní literární
a umělecká díla. Magie okupuje velkou část imaginace básníků a romanopisců,
kteří byli chyceni omamnou sítí neviditelna, ideou tajemného neznáma.“
Nedostatek psychologických přístupů ze strany (uměleckých) kritiků a vědců k
tak intuitivním aktivitám, jako je (umělecká) tvůrčí činnost, je zvláště v dnešní
době sociální, ekologické a ekonomické globální krize nabíledni. Fragmentace
a redukce, brutalismus a „cocacolizace“ (střední a východní) Evropy, neobyčejná
různorodost vlivů a nutnost stálých citací, parodií, revivalismů – to všechno
v nás zanechává zmatek: To je ona historie, kterou nám slibovali? Kde je „nový
člověk“ Marrinettiho a jeho kolegů, kde leží (nad)realita surrealistů, co si
počít s existencí bez Sartrova existencialismu a co budou umělci bývalého socialistického
tábora dělat se svou nově nabytou svobodou (hladovět a trpět)?
Nebo je to obrovská výzva pro ty, kteří spíše cítí než vědí, že být a žít na
okraji může být krize, ale také příležitost něco podstatně změnit?
Rozpor mezi kritikovou touhou popsat a kritizovat výsledek nanejvýš intuitivních
procesů a zároveň, z druhé strany, stejný problém samotného umělce, který se
snaží o co nejpřesvědčivější vyjádření toho, co třeba nejasně tuší a cítí tím
nejsoučasnějším a nejsrozumitelnějším, ale tolik nechápaným jazykem umění, aby
se tak pokusil nabídnout jiným sdílení podobných pocitů (obav, skepsí) – to
vše jen zrcadlí problémy současného světa. Umění je vskutku zrcadlo, a ne „kladivo“
britských levičáků sedmdesátých let.
Jenže tak jako v nukleární fyzice a nejnovějších kosmologických teoriích – rozluštit
tajemství umění je stejný problém. Éra otázek „Proč“ končí, nastává éra „Jak“
(a možná někde v ateliérech umělců a bořičů starých idejí už opravdu začala).
Cézannův portrét ženy (se zdůrazněným uchem) prorocky naznačuje směr: svět zraku,
preference vizuálního vnímání reality kolem nás (odhaduje se, že až devadesát
procent vědomě vnímaných informací přijímáme zrakem) může být zdrojem problémů
vedoucích až k dnešní hrozbě globální katastrofy. Oko totiž nemusí dávat pozor,
může těkat (a taky to tak musí dělat kvůli zaostření), oko hledá. Naproti tomu
ucho musí velmi pečlivě „naslouchat“, musí se koncentrovat – ucho nalézá. Staří
mudrci měli pravdu: Ucho je cesta (upanišády).
Umění budoucnosti bude synestetické, vytvářené i vnímané (opět) všemi smysly.
Pokusím se předložit několik (možná provokativních) myšlenek o naprostém nedostatku
psychologického přístupu k umění v současnosti stejně jako obrovskou šanci,
kterou nám v tomto směru poskytují nejnovější technologie (můžeme hlouběji a
dokonaleji zkoumat, co to je umění a proč jeho podcenění může vést v mnoha současných
společnostech ke katastrofickým důsledkům).
Jsem přesvědčen, že nejen objekty jako židle, ale každé umělecké dílo (zvláště
obrazy, keramika, sochy) je „nasáklé“ a může „vyzařovat“ daleko víc, než se
zatím odvažujeme si připustit. Minulost (se všemi subjektivními i objektivními
důsledky) žije nejen v hmotě (uměleckého objektu). Člověk – a zvláště umělec
– je nejdokonalejší anténou a vysílačkou, zároveň přijímající a neustále vysílající.
V průběhu procesu (uměleckého, tvůrčího) hledání Harmonie (což je, jak se asi
shodneme, odvěký cíl umění) se může umělec stát katalyzátorem radikálních morálních
a duchovních změn ve společnosti – právě dnes na okraji globální katastrofy.